Květinová paní

Bylo jasné, že Novákovi to doma neklape. Denně bylo slyšel přes zeď hádky: co měl udělat a co neudělal, co zapomněl a  nezařídil. Vrchol všeho byla samozřejmě péče o květiny. Nováková fanaticky lpěla na svých „kytičkách“ a jestli v jejím omezeném a velmi jednoduchém životě mělo nějaký význam, byly to právě květiny. Nemyslete si, že to bylo jen pár květináčů v obýváku. To byla přímo džungle. Většina ložnice i dalších místností byla zastavěna miskami, podnosy atd. a na nich trůnily desítky rostlin. To vše pokračovalo až na balkon, kde různé popínavé druh spouštěly stony jako chapadla a do spodních částí paneláku Lidé je ovšem k nelibosti Novákové nemilosrdně likvidovali. Listy jim totiž bránily ve výhledu. Různé břečťany a já nevím co se pnuly po okapu a až na střechu, kde obalily výstupy z výtahů a ze samotné střechy dělaly další zahradu.

Což o to, na pohled to bylo pěkné. Zdálky byl balkon téhle zvláštní paní celkem snadno poznatelný. Vypadalo to jako výbuch nějaké zelené hmoty. Exploze strnula v čase a nezaměnitelně zdobila jinak nezajímavý panelák.

Nováková byla sice protivná a nesnesitelná ženská, ale člověk musel chápat její situaci. Nemohla mít děti a tak si svou energii i cit vybíjela na rostlinách. A na manželovi. Byl to dobrák k pohledání, typ, co sebou nechá vláčet. Kolikrát jsem ho viděl, jak ho manželka honí po  Hornbachu kvůli nějakému hnojivu nebo sazenici. Kolikrát se vracel, když nepřivezl to pravé, protože jí také nebylo nic dobré. A navíc měla sklony k sekýrování, což mohla plně rozvinout.

Novák jen vzdychal a smutně koukal. Co mu také jiného zbývalo. Nakonec sám našel ke květinám jistý vztah. Sice to nijak nepřeháněl, ale občas donesl bylinku, o kterou se staral sám. Sice za to schytal další spílání, ale nějak se přes to přenesl.

Nováková nejezdila do ciziny ani za příbuznými, neměla dobré vztahy s nikým. Novák to tak nějak obstarával za ni. Na svém místě v úřadě nijak nevyčníval, s nikým se nehádal, nikomu neodporoval. Bylo pro něj typické, že byl ochoten pracovat kdykoliv přesčas, pokud se z nějakých důvodů muselo do práce v sobotu, velmi rád přišel. Také se zúčastňoval veškerých školení, jen aby nemusel být doma.

Manželka mu vyhnala z hlavy všechny koníčky a zájmy. Jediná jeho láska byl snad počítač. Naučil trochu triků z grafických programů, trochu hrál a hlavně si jako první v domě zařídil internet. Manželka samozřejmě protestovala, že to stojí peníze, ale potom jí díky internetu sehnal nějaké rostlinky, tak ho nechala být. Vždycky jí říkal, že na internetu najde všechno, dokonce se nabízel, že ji naučí s počítačem. Ale kdepak Nováková, ta měla jen ty kytky.

Vzhledem k tomu, že neměl jiné zájmy ani koníčky, dokázal ušetřit. Jednou za rok si dovolil malou dovolenou a na příkaz manželky zabil většinu času sháněním nějaké exotické rostliny. Naštěstí vládnou na dovoz takových věcí dost tvrdé předpisy, takže Novák nemohl vyhovět, ale udělal alespoň to, že jí kýžený objekt nafotil. Věděl, že se manželka pak pustí do shánění a on bude mít aspoň trochu klid.

Čekalo se, jak tenhle svůj život Novák vyřeší. Bylo jasné, že to takhle dál nepůjde. To nebyl Trochu se zadlužil, ale podnikl svou snad nejexotičtější dovolenou do Peru. Nikdo neví, proč až tam. Chlapi v úřadě tvrdili, že jel tak daleko, aby ho nemohla manželka odvolat a otravovat, ale to bude spíš pomluva. Novák tam jel s určitým úmyslem a podařilo se mu ho naplnit. Pátral po aromatické květině, kterou používali indiáni při obřadech. Buď pojídali květy nebo jen vdechovali vůni. Způsobovalo jim to nějaké halucinace. Rostlinu nazývali Paní květin, uctívali ji jako božstvo. Podle indiánů dokázala Paní květin plnit prosby, když se jí obětovala vlastní krev.

Novák tomu moc nevěřil, ale pak objevil na trhu v jakési zapadlé vesnici indiánku, která vedle koky a barevných korálků prodávala jakési žlutočervené květy. Za minimální obnos jeden koupil – snad proto, že se mu líbil a nebo si snad vzpomněl na mýtus o Květinové paní. Bezradně držel květ v ruce a indiánka ho posunky pobízela, aby květ snědl. Se zdráháním ho rozkousal a polkl. Chvíli se nic nedělo, ale pak ho zaplavil nesmírně příjemný pocit uvolnění. Indiánka v pletené čepici roztáhla bezzubý úsměv a pokyvovala hlavou. Novák jako v tranzu ukázal na další květ, ale indiánka zavrtěla hlavou a místo květu mu podala suchý stonek s tobolkami ukrývajícími semena. Pak se zdvihla, rychle smotala malou deku, na které měla svůj obchod a zmizela mezi domky. Novák se chtěl za ní vydat, chtěl vysvětlení, ale nemohl se pohnout. Důsledky působení květu poněkud ohromovaly jeho motorickou činnost. Nemohl se ani pohnout. Zničeho nic se mu zatmělo před očima a musel se opřít o stěnu nějaké chatrče, aby neupadl. Šly na něj mdloby a pomalu se sesouval k zemi. V mlze před očima se objevila mladá žena, do šera zářily její zuby v širokém úsměvu. Než úplně ztratil vědomí, zdálo se mu, jak kolem ženy víří červenožlutá sukně. Probral se za chvíli, třásl s ním vyděšený průvodce. Novák se ho snažil zeptat, jestli neví, kde je indiánka, ale průvodce jen vrtěl hlavou.

Doma si semínka zasadil do kelímků od jogurtů a když vyrazily první stonky, přesadil je do většího květináče. Ujala se nakonec jen jedna rostlinka.

Z květináče vykoukl nehezký stonek ozdobený trny. Na rozvětveném konci se skvěly nějaké pupeny, ale Novák netušil, kdy se rozvinou. Ve vesnici samozřejmě viděl nádherné žlutočervené květy, ale v tady se stále nic nedělo. V obyváku bujely květy a vůně a tahle chudinka vypadala, že co nejdřív uschne. Z dalšího rozjímání ho vytrhlo klapnutí dveří. Smutně si povzdychl, teď je po legraci. Než se stačil zvednout, vyběhla do pokoje a začala obvyklá tiráda. Jestli všechno zalil a dal hnojivo, jestli náhodou nezalil, co mělo půst a tak dál. Jen přikyvoval. V tom si všimla květináče s ubohým stonkem. „Co to je,“ začala ječet, „to tady nechci! Odkud sis to vůbec přitáhl?“ A hrozivě se přibližovala s jednoznačným úmyslem: zničit, vyhodit, zamést, vysadit něco ze svých bohatých zásob. Novák se tentokrát ale nedal. Vzpomínka na euforii, kterou zažil poté, co snědl jeden květ Květinové paní, byla intenzivně přítomná. Odstrčil manželku, shýbl se ke květináči a odnášel si ho do svého pokoje. Nedbal na zvyšující se jekot a zavřel za sebou dveře. A pro jistotu ještě zamknul. Usedl na postel a zadíval se z okna. Venku zářilo léto a horký vzduch mu zavanul do obličeje. Pomyslel si, že je tam aspoň dvaatřicet a chtěl před horkem přivřít okno. Zapomněl, že drží v ruce květináč a zavadil o květinu. Přitom zlomil jeden trn, který se mu bolestivě zapíchl do palce, až vytekla kapka krve.

Dál si to moc nepamatoval. Všechno vypadalo jako nějaký zmatený sen. Měl pocit, že se ocitl v pralese, na mysli mu jen vytanuly visící liány a zelenavé příšeří. Sen jakoby se přerušil, když k němu přicházela vysoká štíhlá žena snad tmavohnědé nebo tmavozelené pleti. Od krku po paty byla zahalena do žlutočervených šatů. Ale jestli byly žlutočervené, nemohl s určitostí tvrdit – připadalo mu, že se jejich barva měnila. A nebo šaty zářily, už nevím, pomyslel si Novák. Žena na něj přívětivě zhlížela ze své výšky a ptala se po jeho přání. Novák si nemohl vzpomenout, jakou řečí vlastně mluvili. Měl spíš pocit, že se to od paní nějak dověděl, ale jak, nevěděl sám. Stejně tak nevěděl, jak jí odpověděl. Neměl vlastně žádné přání, ale bylo mu jasné, že žena ví o jeho nesnesitelné manželce. Novák si možná přál, aby mohl žít sám, ale tuto myšlenku – ani v bdělém stavu – nikdy nevyslovil. I když to bylo každému jasné.

Za jak dlouho se probral, také nevěděl. Mohlo to být pět minut, mohlo to trvat déle. Zjistil, že leží na posteli a v rukou stále svírá květináč. Blesklo mu hlavou, že by ho měl schovat. Strčil rostlinu do skříňky u počítače a zamaskoval ji několika šanony. To už slyšel i šílený ječák manželky. „Tak ty se přede mnou budeš zamykat! Co to má znamenat?!“

Novák vykoukl ze dveří a jen tak stál. Rozparáděná Nováková by ho jindy seřvala, ale tentokrát ji něco zarazilo. Ještě se nadechla, aby mohla spustit další kolo výčitek, ale nešlo jí to. Zfialověla v obličeji a začala popadat dech. Pravou ruku si položila na srdce, ale pak jí ruka bezvládně klesla. Zašeptala cosi jako „mně je zle“ a bezvládně se sesunula Novákovi k nohám.

Měl co dělat, aby ji posadil do křesla. Po chvíli nabyla v obličeji přirozenější barvu a jen poprosila o vodu. Novák zprvu nereagoval, protože na prosby nebyl zvyklý, ale pak jí podal plnou sklenici. Nováková trochu upila a pak oznámila, že si jde lehnout.

Ráno se její stav nijak nelepšil. Zmučeným hlasem poprosila manžela, ať ji doveze k lékaři. Věci měly rychlý pád – po několika vyšetřeních musela do nemocnice. Tam okřála a mobilem i telefonem úkolovala Nováka. Zřejmě se jí ulevilo, jakmile byla z bezprostředního nebezpečí pryč. A jak si Novák pomyslel, z blízkosti jeho rostliny.

Pobyt v nemocnici se prodlužoval, protože si lékaři nebyli jistí s diagnózou jejich potíží. Její nepřítomnost pomohla především Novákovi. Úplně okřál. Pro sousedy bylo nezvyklé vidět, že je zdraví s úsměvem. Celý jakoby se narovnal. Úplně zářil. Jen když šel do nemocnice na návštěvu, se tvářil všelijak. Začal se chmuřit až potom, co se od manželky dozvěděl, že potíže ustaly a ona se brzy vrátí domů. Přišel do bytu, ani nevěděl jak. Tohle oznámení si ještě nechal potvrdit od staniční sestry a viděl, že je to nezvratné. V stavu ne nepodobné dřívějším pocitům usedl k počítači a bezmyšlenkovitě ho zapnul. V tom si vzpomněl na svou rostlinu. Položil šanony na podlahu a natáhl se pro květináč. S úžasem zíral na velký, červenožlutý květ, který až ohýbal útlý stonek. Nevěřícně natáhl prsty ke květu (jak mohl v té tmě vyrůst?) a pak se stalo něco, čemu sám nemohl uvěřit.

Přísahal by, že se květina náhle sama ohnula a zatnula mu trn do ukazováčku. Nebo tak nějak. Okamžitě se ocitnul v tranzu a znovu měl pocit, že k němu mluví tmavá žena v pestrých šatech. Znovu si nebyl vědom, že vyslovil nějaké přání. Naprosto přesně ale věděl, že Paní květin vytušila jeho obavy z návratu manželky. Zároveň věděl, že Paní květin s tím něco udělá. Nevěděl sice co, ale byl si jistý, že to Paní zařídí.

Za dva dny půjde navštívit manželku a tak už se dlouho předtím připravoval. Musel sehnat oblíbené bulváry (manželka nic jiného nečetl), nakoupit zákusky, zkontrolovat úkoly, kterými byl pověřen: zalít a nepřelít, pohnojit, ostříhat, vyhodit, zavolat, vynést, donést, přenést. Ve středu procházel kolem omšelé vrátnice, když se dalo do deště. Zahnul doleva, u vchodu hlavní budovy po schodech znovu doleva a pak seběhl do podzemní chodby, která vedla pod celou nemocnicí. V duchu si promýšlel, jestli nezapomněl na všechny příkazy. Nerad by zase poslouchal ječení a výčitky, jaké je nemehlo a co všechno neudělal. Zabraný do myšlenek přešel východ k budově F a tak se musel vrátit. Pomalu šlapal nekonečné schody ze suterénu do třetího patra a chtělo se mu čím dál méně. Před vysokými dveřmi do oddělení se zastavil a musel se opřít o stěnu. Omšelý zelený nátěr mu moc optimismu nevlil. Tak ještě těch pár kroků…ale nedošel. V ústrety mu vyšla staniční. V mrákotách slyšel jen posaďte se, pane Novák, musím vám sdělit smutnou zprávu. Vaše žena dnes v dopoledne … Dělali jsme, co se dalo. Z neznámých důvodů se začala dusit, vypověděly jí všechny funkce. „Vidíte,“pokračovala dál k Novákovi, který se probíral z šoku,“ a to jsme si minulý týden pochvalovali, jak se manželka cítí dobře. Že by mohla jít brzy domů..“

Novák se sesul do připravené židle, ale necítil nic. Smutek a nebo lítost ne. Jen pocit úlevy a vděku Květinové paní. Jenom přemýšlel, co za to zaplatí.

Vladimír Wagner, 2006