VLADIMÍR WAGNER
home

Návštěva

Po delším čase jel do Brna. Jezdil nerad, ještě méně rád jezdil autobusem. Ale musel něco v Brně vyřídit. Seděl u okna, ale stejně nehleděl ven. Jen občas se ujistil, že dukovanské věže jsou na svém místě a že u Velkého Meziříčí stojí za McDonaldem dřevěná hospoda s jitrnicemi, jelity a domácí kuchyní.

Na kolena si položil notebook a když zjistil, že je v autobusu wifi, vyřizoval si maily a podíval se na zprávy. Mladík sedící vedle něj pracoval se svým notebookem od chvíle, kde se usadil. Už měl nějaký nový typ, ovládal ho bůhvíjak. Petr viděl, že si mladík připojil ke sluchátku ještě tenký kovový pásek spojený se stříbrnou čelenkou. Na displeji mu samy naskakovaly internetové stránky, jen občas sáhl do klávesnice.

„To jsou věci,“ pomyslel si Petr a dál psal na svém prastarém dellu.

Narodil se v Brně, ale město rád neměl. Veřejně říkal, že mu nijak nepřirostlo k srdci a dával to najevo i důsledným ignorováním třídních srazů základní školy i gymnázia. Jen na srazy spolužáků z vysoké ještě chodil, i když…

Základní škola se změnila v místo hrůzy, když jeho otce vyhodili z vysoké a on skončil jako pomocný dělník na maringotce. Petr se snažil zapomenout na okamžiky ponížení a bezmoci, když ho třídní s ředitelem nechali nastoupit před třídu a uráželi otce i jeho samotného. Měl slzy na krajíčku a zapřisáhl se, že do školy ani nepáchne. Sestra na tom byla hůř, ta se ze šikany zhroutila a dochodila základní školu úplně jinde.

Byl zázrak, že se dostal na gymnázium. Původně chtěl studovat výtvarnou školu, ale nedostal se. Na gymnáziu o jeho rodině nikdo nevěděl a nebo to bylo každému jedno. Zato ho vyčerpávaly vysoké nároky a zuřivé tempo výuky. Střední škola pro něj byla místem stálých neúspěchů a trvalého pocitu vykolejenosti. V duchu se divil, že spolužáci vzpomínali na gympl jako na příjemnou dobu, on ten pocit neměl nikdy.

Před několika lety přijel do Brna na školení. Probíhalo v administrativní budově u  výstaviště. Odpoledne mu zbylo trochu času a než by šel s kolegy na pivo, rozhodl se, že se projde. Vyšel druhou ze zadních bran, překročil koleje a vyrazil ke kolejím v Kamence.

Počasí se docela vydařilo. Na to, že nastal podzim, ještě nebyla přehnaná zima, ani nepršelo. Šlo se mu příjemně. Do kopce trochu zpomalil, minul vchod do panelákové ubytovny studentů a pod pavilonem městské klinky odbočil do parku.

Ani si nevzpomínal, že by se tudy někdy toulal. Ale stálo to za zdržení. Odpočinkový park u kliniky pojal nápaditý architekt jako procházku mezi menhiry a alejí nezřetelných kamenných  symbolů. Stezka se svažovala směrem ke kruhovému obětišti. Jinak se tohle pohanské místo nazvat nedalo. Přes všechnu vyumělkovanost a chtěnost v koncepci na něj místo zapůsobilo. Roztáhl paže a otočil se do kruhu. Pak zaklonil hlavu a vzhlédl k šedivému nebi. Že by něco čekal? Ale ne, nic se nedělo.

Vyšel z parku ven a pokračoval do kopce. Cestou minul honosnou secesní vilu, kterou vlastnili rodiče jistého Milana Žáčka. To byl ochlasta a bohémský výtvarník už na střední škole. Z gymnázia ho vyhodili a tak studoval několik škol, až si nakonec dodělal učební poměr umělecký kovář. A potom i maturitu. Jeho další osudy Petr neznal, to už v Brně nepobýval. Vila byla zřetelně opravena a udržována. Petrovi se vždycky líbila pergola nad balkónem, ke kterému se šlo z Milanova pokoje. Dobře se tam kouřilo, v noci byl odtud pěkný výhled na tuhle část Brna. Jak je to dávno? Třicet let? Spíš víc.

Na konci ulice měl dvě možnosti. Buď jít rovně přes kopec a dojít do Žabin, kde dřív bydlel. Nebo se dát vlevo na vrchol, až k alumnátu. Podíval se na hodinky. V kolik je odjezd? V šest? To mám tři hodiny času… Vyrazil tedy do kopce.

U vysoké bílé věže alumnátu byl dřív, než si myslel.

„To město se nějak zmenšilo. Pamatuji si to jinak, větší?“

Rozhlížel se po plácku před vchodem  uviděl tabulku ozdobenou křížem. Dnes to patří zase církvi, dřív tam měla sídlo stavební fakulta. Kam teď. Buď přes les do starých Žabin, ke stadionu Rosnička nebo dolů k bývalému gymnáziu. Zkusím ke gymnáziu. Otočil se a míjel konečnou trolejbusů. Jeden z nich najížděl na zastávku. Na prosvětleném panelu nad řidičem se rýsovala velká číslice.

Seběhl těch pár ulic, až se objevil na náměstíčku u školy. Teď už byla církevní, tělocvična opět slouží jako kaple. V místě oltáře měli zavěšený koš na basketbal a za ním umístili malý sklad žíněnek a švédských beden. V tělocvičně se snažili provozovat míčové sporty, z nichž zvítězil volejbal, protože to nebyla taková honička. Prošel kolem konečné tramavaje a nehezkého funkcionalistického kostelu. Mohl jít po hlavní ke Kaunicovým kolejím a nebo boční vilovou ulicí. Zabočil raději mezi vily a zase mu naskočily vzpomínky na Milana. V jedné z vil bydlel jejich známý. Dnes si vzpomínal, že mu říkali Žanek. Takže Jan. Ale jak dál? Souček? Soukal? Už nevím.

Která vila to ale je? Dnes mu připadaly ty hranaté stavby stejné a tak se zastavil před jednou, která by mohla být Žankova. Možné tahle. Dvoupatrový zanedbaný dům, zpustlá zahrada. To nevypadá, že by tu někdo bydlel. Jdu dál.

Cesta ho zavedla ke křižovatce a než se nadál, stál na Minské před bývalým bufetem. Možná, že ještě chvíli fungoval, ale dnes hnily za výlohou mouchy a pohled dovnitř zastíraly potrhané papíry. Naproti na rohu měl švagr samoobsluhu. Dnes je z ní drogerie. Tak, teď doleva, k Primovi. Aspoň, že tahle hospoda vydržela. Jedna z mála se zahrádkou. A na strategickém místě. Na chodníku fungovala kdysi malá benzinpumpa, kde je jí dneska konec.

Petr dostal žízeň (asi mu naskočily staré reflexy, tady toho něco nachlastal), zašel dovnitř na jedno. Zahuleno jako vždy, kolem výčepáku obvyklá sestava opilců. Jen Tonda chyběl, loni měl pohřeb. To byl týpek. Věčně nalitý, zasněný, neustálé vtipné výroky. Učil na vysoké, pak ho komunisti vyhodili a dělal korektora v tiskárně. Tady propíjel svůj intelekt a nadání. V hovorech s vypitými dementy se rozpustila i jeho erudice. Komu v hospodě přednášet o logice? Ale měli ho rádi. Jeho právní rady a brilantní úvahy hodně lidem pomohly. Dokonce mu místní kaliči vydali kalendář. Tonda se tam skvěl na první straně s nezbytným cigárem, pivem a panákem.

Petr se s pivem prodral k pultu u vchodu a s nostalgií se napil. Brněnská desítka byla stejně hnusná jako vždycky, tady to nevyřešily žádné technologie a nové postupy. Tradice prostě zůstává, co naděláš.

Už jsem tak blízko domova, podívám se tam. Vyšel se zarudlýma očima, ještě pohlédl doleva přes cestu, kde pořád stálo bývalé kino Lucerna s nezbytnou lampou nad prázdnými vývěskami. Před kinem zastavovala tramvaj mířící do města.

Vzal to trochu oklikou kolem obchodu, kterému bůhvíproč říkali arma. Jednopatrová budova na mírném kopečku, v prvním patře malé byty. Bydlel tam školní sígr Milan Ako zvaný Ačena. Prý zemřel ve vězení. Dnes se vyjímal na místě army nevýrazný supermarket. Prošel se po chodníku a stál před domem, ve kterém do třiceti let bydlel. Tedy bydlel s různými přestávkami.

Ohromilo ho, že proporce domu vůbec neodpovídají tomu, jak si je uchoval v paměti. Budova byla daleko mohutnější, okna menší, zábradlí vytvářející malý balkonek u oken na boční straně také menší. Tři vchody neznatelné, se stylizovaným žudrem a malou prohnutou stříškou. Vedle chodníku vedla cesta a pak trávník. Před „jejich“ vchodem rostla pokřivená vrba, když byli malí, často po ní šplhali. Po stromu ani památka, jen parkoviště. Ale to je hloupost. Vzpomněl si, že strom pomáhal kácet, když se stavělo parkoviště. A pak přestavělo ještě na větší, ale to už byl pryč. I staré klepače zmizely. Trávník odděloval živý plot, pěkně vysoký. Petra nejvíc zarazila výška bříz a mohutná borovice. Stromy vysadili jako náhradu za ty pokácené. Ty teda vyrostly. Zaklonil hlavu, aby dohlédl vrchol jejich korun a pak stočil zrak do třetího patra, kde bydleli. A potom už raději šel. Ocitl se na území vzpomínek, ale nechtěl se vracet k tomu, co bylo. Neměl sílu se bránit a tak raději pryč.

Mohl se vrátit k Primovi na spoj do centra, ale raději zkusil jít na dvanáctku. Prošel kolem dalšího domu ve stylu sorely a chtěl zamířit úzkou uličkou mezi zahradami a bývalým skladištěm. Zjistil, že i tady zapomněl na změny. Zahrady z větší části zmizely, stály tam nějaké domy a skladiště už také vzalo za své. Vedla tam čtyřproudová ulice a ke škole se mohl dostat jen podchodem.

„Jak jsem na to mohl zapomenout? Tady jsem chodil devět let do školy a už od páté třídy se sídliště začalo stavět. Silnice o dva roky později. Skladiště stálo v cestě a museli ho zbořit.“

Tam se kdysi porval se spolužákem, spadl na zem posypanou škvárou a rozbil si hlavu. Část škváry mu zůstala v jizvě a má ji jako památku dodnes. Při té vzpomínce si mimoděk přejel prsty malý výstupek nad pravým obočím. Rychlými kroky prošel podchodem a zamířil ke škole. Kdysi tu stály kaštany, dnes nic. Ale i školu si pamatoval jinak. Rozhodně menší, jinak barevnou, nižší… Všechno bylo jinak. Kdysi školu navštívil během praxe na vysoké, ale už tehdy bylo všechno přestavěno. Šatny jinde, třídy malé a chodby ještě menší. Školní jídelna rozdělená na poloviny – druhou část spravovala vedlejší škola. Na stěně sgrafita divných obličejů – až později zjistil, že to byly antické divadelní masky. Jídelna totiž sloužila jako sál pro školní představení. Od školy zamířil přes další sídliště z padesátých let k tramvaji. Domy tvořily uzavřený blok tak 150 na 150 metrů. I tady ho zarazila mohutnost budov a hlavně dětská školka, která tam musel být odjakživa. Nějak to vypustil z paměti. A to do bloku chodil dost často – jednak v jedné části bydlel jeho kamarád Zdeněk Pimek, s kterým vydával svůj první časopis. A potom chodil do jiné části za Jarkou.

Přerušil vzpomínky a podíval se do notebooku. Musel navštívit Brno, aby vyřídil pozůstalost po otci a v noťáku měl právní dokumenty od pana Klestila. Někdy mu z legrace říkali rodinný advokát, protože se staral o všechny záležitosti tohoto druhu. Byl to dávný otcův přítel, pracovali spolu na maringotce, když nemohli působit na vysoké. Pozůstalost tvořil domek na jižní Moravě. Stavěli ho jako chatu a pak se tam otec v důchodu přistěhoval.

Po tátově smrti se Petr dohodl se sestrou, že domek prodají a peníze si rozdělí. Ale do prodeje se vmísila neteř. Starala se o otce až do jeho smrti, uklízela mu a prala. Jinak se otec obstaral, vařit uměl (to se musel naučit na maringotce) a celkem nic jiného nepotřeboval. Po smrti maminky žil raději sám a byl natolik vitální a soběstačný, že o žádnou péči nestál. Že by šel do domova pro seniory? O tom ani neuvažoval. Ten domek – no, mohla to být taková oplátka za péči neteře. Majetek zůstane v rodině, ironizoval Petr, který jinak na ničem nelpěl a majetek rozhodně nehromadil. Neteř měla v úmyslu domek pronajímat pro turisty, také plánovala, že by turisté mohli zavítat do jejich rodinné vinotéky a vinného sklepa. Chtěli jí vyhovět a domek jí darovat. Zároveň věděli, že tyto věci musí mít svůj zákonný rámec. Začetl se do právnické češtiny, stejně jí moc nerozuměl a skončil zase ve vzpomínkách.

Petr zvrátil hlavu na opěradlo a vrátil se do doby, kdy domek stavěli. S kamarádem Honzou, studentem stavební průmyslovky, vyměřovali půdorys. Měli jen základní plánek a rozměry, jako nářadí jen dřevěný metr a provázek. Pravý úhel vyměřili jako Egypťané, žádné přístroje, ono to stačilo. V celé vesnici stavělli domy nakřivo, až na ty novější snad nikde neměli v půdorysu pravý úhel. Ale vinné sklepy stavěli pečlivě. Tam museli udržet přesnou vzdálenost zdí, aby se dala založit klenba. Každá nepřesnost by se vymstila.

Stavba se jevila jako legrace. Přes den pracovali, večer šli na pivo nebo si koupili flašku vína a poseděli u ní. Přespali v dřevěné stavební boudě, kterou otec koupil na přechodné bydlení.

Kopání bylo lehké, sprašová, světle hnědá hlína se drolila jako bábovka z písku. Střídali se u krumpáče a koleček. Vykopanou hlínu vyváželi na cestu mezi vinohrady a zasypávali s ní zborcený sklep obrostlý trnkami a lebedou. Otec se toho moc nezúčastňoval, jen naléval kořalku čumilům a radilům. Vzpomínal i na problémy se stavbou bednění na základech. Otec dávno žádné řemeslo nedělal, ze své nešikovnosti obviňoval kdekoho, nejvíc Petra, který byl po ruce.

Domek jsem vlastně postavil s kamarády, jen na složitější věci byli pozváni místní odborníci. Všeobecným platidlem byla flaška kořalky a víno, občas peníze a výpomoc při vinobraní, řezání dřeva nebo tak.

Tak tenhle domek bude mít neteř. Já už tam jezdit nebudu, mám to z ruky a potom, co tam dělat? Už se tam nepodívám, všechno to zmizí. Zažili jsme tam množství večírků a pitek, to je všechno pryč.

Sklonil hlavu zase k displeji, ale nevnímal text a tak notebook vypnul a uložil do batůžku.

 

Vystoupil na Zvonařce a zamířil do centra. Nešel ale přes nákupní galerii, zabočil doprava před průčelím a pak se vydal dvorem mezi opravenými budovami. Dokonce tam nechali i zbytky kovové konstrukce. Nakoukl ze zvyku do galerie, aby se ujistil, že už nemá důvod zajímat se o současné umění. Minul Blažkovu sochu Nepřítomnost postavy a jako vždy zalitoval, že se z ní nikdy nestane pomník Jana Palacha.

Měli se sejít před notářstvím s advokátem. S dcerami pana Klestila chodívali na výlety. Vyjeli trojkou do Obřan a kráčeli podél řeky, kam mohli. Na podzim to bylo nádherné. V úzkém údolí zaplanuly stromy všemi barvami. Po hladině plavalo listí – to jen zvyšovalo pocit přicházející zimy. Pan Klestil se zdržoval vzadu a staral se malého syna.

U notáře (známý pana Klestila) pár podpisů a pět let stavění domku jakoby nebylo. Pět let stavění a dvacet let občasných návštěv.

Dohodli se, že půjdou transakci oslavit do hospody a vybrali si pivnici Pegas. Petr si ji pamatoval jako vinárnu Venuše, tam toho něco popili. Dnes vévodily zaklenuté místnosti měděné kotle, kde se vařilo místní pivo. Sestra se bavila s panem Klestilem a neteř byla zjevně potěšena, že se konečně dostala do civilizace. Líčila své představy o přestavbě a nové funkci domku. Bylo vidět, že to má promyšlené.

Rozloučili se s panem Klestilem, doprovodil sestru na neteř na nádraží. A je to za námi, oddechl si Petr.

 

Vyšel od hlavního nádraží po několika schodech do toho malého kousku Brna, které mělo něco ze středověku. Vydal se doprava, po Minoritské. Zamířil ke bývalému klášteru, ve kterém zřídili komunisté technické muzeum. Pořád se oháněli vědou, to byla pro ně asi náhražka víry. Petr se domníval, že umístění muzea techniky, tedy vědeckotechnického pokroku, přímo do sídla pověr a tmářství, byl nějaký skrytý humor. Muzeum se odstěhovalo, na místě se pak objevily různé obchody a dnes tam měla učebny fakulta elektrotechniky. Přes skulpturu nad vchodem visel látkový poutač lákající návštěvníky na „brněnskou virtuální cestu do dětství“. Petr si pod tím pojmem nedokázal nic představit. Chvíli postál před vchodem a pak vešel. K odjezdu měl ještě dost času, mohl se zdržet. Pomocí šipek se dostal až k místnosti, kde se měl odehrávat zmíněný výlet. Návštěvnici se zatím nijak nehrnuli a Petra se ochotně ujala dvojice studentů.

Chlapec se ho zeptal, jestli něco podobného už někdy absolvoval. Petr odvětil že ne, a tak mu vysvětlili, v čem spočívá „virtuální cesta do dětství“.

„Jde jenom o procházku po místech, která třeba už dávno neexistují. Pro virtuální cestu jsme zmapovali všechny lokality v Brně od počátku 20. století. Můžete projít kolem budov, které zanikly. A nebo jsou přestavěny tak, že dnešní podoba je úplně jiná. Kam byste se chtěl podívat?“

Petra napadla jen Vaňkovka, tedy továrna pana Waniecka. Dřív to byla moderně zařízená slévárna a továrna na obrábění kovů.

„Mohl bych vidět Vaňkovku?“

„Který rok si vyberete?“

Ne, Vaňkovku ne…

„Mohl bych se podívat do starých Žabin? Tak kolem roku 1962?“

„Podíváme se,“ a student si sedl ke klávesnici. Na obrazovce naskočilo logo školy a projektu, pak obrázek kostelíka.

Petr přerušil studenta:“Víte, já myslím horní Žabiny, sídliště z padesátých let. Základní škola Leningradská.“

Student se ani neotočil, rychle vyhledal základní školu a zobrazil ji v plném rozměru. Petr se zasnil při pohledu na budovu, za níž se táhla pole a zpustlé zahrady až k Palackému vrchu. Vedle školy se vyjímalo už tehdy zchátralé skladiště. Student se s dívkou podívali na rozpaky a nostalgii postaršího pána a raději mu začali vysvětlovat, jak to celé probíhá.

„Víte, my jsme shromáždili všechny dostupné informace o daných objektech a místech. Ale to je jen jedna část. Další část k obrazu dodáte vy ze svých vzpomínek.“

Petr rozpačitě pokrčil rameny, protože si nedovedl ani představit postup realizace.

„No, to je jednoduché (pro vás mladé je jednoduché všechno). Tohle je snímač, který část vzpomínek vyšle do počítače a tam se zkombinují naše údaje s vašimi.“

Student si nasadil na hlavu kruhovou čelenku s několika výstupky.

„Podívejte se. Tady je v počítači máme most přes Svratku.“

Na displeji se objevila lávka zavěšená na pružných lanech. Mírně se pohupovala pod kroky chodců přecházejích do Jundrova. Dojem byl neuvěřitelně realistický.

„A teď to spojím se svými vzpomínkami.“

Chlapec svižně zapracoval na klávesnici. Na zábradlí lávky se obevilo několik čmáranců a tagů. Jeden z nich se pravidelně opakoval od jednoho břehu k druhému.

„Ty tagy jsem kreslil já. Ale to vím jenom já, maximálně ještě někdo, kdo si jich všiml a zapamatoval si to.“

Obrátil se k Petrovi.

„Chtěl byste si to projít, jako byste tam byl?“

Petr jen mlčky přikývl a slečna se pustila do vysvětlování.

„Dostanete virtuální brýle…“

„Mámení,“ přerušil ji Petr, ale dívka nedbala. Komenský ji nic neříkal.

„…nasadíte si je takhle,“ a ukázala na sobě, jak ji sluší. „Na ruce si navléknete tyhle rukavice.“

Podala Petrovi jednu černou s kovovými výstupky a modrými čarami, které se táhly podél hřbetu a prstů. „Když si třeba dotknete zdi, budete mít pocit, že se dotýkáte omítky nebo kamene.“

Sňala si rukavici a roztáhla okraj. Na vnitřní části se zaleskly vodiče.

Můžeme vám zprostředkovat i chutě a částečně i vůně. Chcete?“

Petr svolil a tak mu studentka si navlekla na hlavu sluchátka a malým mikrofonem na pružném drátu. Mikrofon měl ale víc funkcí – trčel z něj port, na který navlékla studentka bílý předmět. „To je snímač a vysílač,“ a vložila si předmět do úst. Vypadal jako bambusový plátek v klarinetu.

„Když ho budete držet v ústech, vyvolá vám představu chutí té doby – a trochu i vůní.“

Petr už byl v zajetí  této technické magie a a tak si nechal podobná sluchátka nasadit. Jazýček vytáhla studentka ze zapečetěného obalu a opatrně ho nasadila Petrovi na mikrofon. Do ruky mu podala brýle.

„Víte, ono to probíhá ve vedlejší místnosti.“

Odhrnula závěs. Na podlaze byl umístěn gumový pás, po kterém měl návštěvník podniknout svou virtuální cestu do dětství. Petr si položil batůžek s noťákem ke vchodu, upravil si brýle a nasadil rukavice.

Obklopila ho naprostá tma a jen z dálky uslyšel studentovu otázku, jestli už můžeme začít.

„Ano,“ snažil se artikulovat přes jazýček. „A kdyby vám něco chybělo, zavolejte!“

Chvilku se nic nedělo a pak se přímo před ním zhmotnila škola. Dojem byl ohromující. V uších mu zněly zvuky tramavaje přejíždějící daleko za školou a řev motoru Tatry 111. Byla tak blízko, že udělal dva kroky dopředu, aby ho nepřejela. Otočil se a viděl červenobílou závoru ve skladišti, která se pomalu spouštěla za korbou. Slabě ucítil pach špatně spálené nafty ze studeného motoru. Nad závorou zavrčel elektromotor malého portálového jeřábu. Jeřáb popojel do středu nádvoří a natáhl za sebou černé kabely přichycené svorkami a kladkami k traverze. Shora se pomalu spouštěl hák s dvěma ocelovými lany.

Petr si nedokázal představit, jak je možné, že všechny tyhle věci působí tak reálně. Opřel se o stěnu a ucítil na ruce drsnost škrábané omítky vonící novotou (škola byla dostavěna těsně před koncem září 1962, aby do ní mohly nastoupit děti). Nechal školu za zády a vydal se směrem k bráně skladiště. Musel obejít vzrostlý kaštan (při stavbě silnice je pokáceli jako první, daleko předtím, než se začlo něco dít, asi někomu vadily) a s tlumeným šustěním projít spadaným listím. Na zemi se také válely leskle hnědé kaštany s bílými bříšky a vedle nich rozpuklé ostnaté obaly. Petr se sehnul a uchopil jednu stopku. Cítil její pružnost i ostřejší výstupek v místě, kde se obal odlomil z větve. Byla to sice jen iluze, ale naprosto přesvědčující. Rozhodl se obejít skladiště zleva. Pokud si vzpomínal, měla tam vést ulička.Vlevo byla rozlehlá zahrada pána, kterému říkali Bulhar (ale jestli opravdu Bulhar byl, nikdo nikdy nepotvrdil). V zahradě se skrýval skromný přízemní domek a za ním malý skleník. V domku bydlel a odtud vyrážel se zeleninou na trh. Všechno bylo na svém místě, i ten potrhaný a neustále spravovaný plot se začernalým a rezivějícím pletivem. Petra ta iluze reality porazila. To není iluze, tak to bylo! Tady na rohu jsem se v první třídě porval a tady jsem spadl a rozbil si hlavu. A tu jizvu mám dodnes.

Petr si ani neuvědomil, že klesl na koleno a ohmatává navezenou škváru. Setkání reality a vzpomínek bylo a něj příliš silné. Musel se opřít o stěnu skladiště – nahmatal zrezavělou rýnu a sjel po ní na omlácenou cihlovou zeď.

Tady to všechno bylo, tady se to stalo. Nadechl se a cítil, jak mu do očí vstoupily slzy. Nedokázal se ovládnout, najednou z něj vyrazil vzlyk.

Cítil, jak ho někdo zdvihá ze země a sundává mu brýle. Studenti ho podpírali a vedli k židli, aby se mohl vzpamatovat. Studentka mu donesla do pohárku trochu minerálky a pobídla ho k napití.

„Děkuji, děkuji, já se omluvám,“ šeptal a bylo mu trapně. Usměvaví studenti ho konejšili, že to nic, to bude dobrý. Slečna mu ještě přinesla batůžek a ani nevěděl jak, vyrazil k nádraží.

V polosnění nasedl na vlaku do Prahy a nemohl se zbavit neustále se opakující myšlenky. Proč se mi ze všech možných vzpomínek vrátila zrovna tahle? Já jsem přece na to město už chtěl zapomenout. Už tady nic a nikoho nemám, proč se mi to vrací? V okolí nebyl nikdo, kdo by mu mohl odpovědět.