VLADIMÍR WAGNER
home

Uličky ve Stínadlech

Deštivé nedělné dopoledne vedlo mé kroky do galerie. Nakonec jsem tam dojít chtěl, ale měl jsem nejdřív v plánu podniknout malou procházku po starém městě. Dělám to již dlouho, procházka mi pomáhá k nabytí duševního klidu, který jinak přes týden postrádám. V nervózní atmosféře svého zaměstnání má zdánlivě bezcílné bloudění mezi starými domy terapeutický účinek. Staré oprýskané zdi po mně nic nechtějí, neptají se a tiše chátrají. Dokořán otevřená vrata se nepořádkem ve dvorech mi připomínají stav vlastní mysli, chaos a neschopnost s tím něco udělat. Často stojím uprostřed malých náměstí, otáčí se na patách a bez přemýšlení, jen z náhlého popudu vyrážím do jedné z úzkých uliček. Některé jsou tak úzké, že stačí rozpažit, abych mohl konečky prstů škrtat po drolící se omítce. Někdy zamířím do hospůdky a pokud v ní není moc hlučno a najde se volno, sedám si sám ke stolu, popíjím pivo a koukám jen tak z okna na kolemjdoucí. V hospodě šumí tichý rozhovor přerušovaný cinkotem půllitrů. Jen občas někde halasí rozhovor namazaných hostů, ale to se děje spíš podvečer - a to jsem většinou už doma. Je mi divné, že staré domy mají tu moc, aby ze mne sňaly neklid, ale raději nad tím nepřemýšlím - koneckonců, nejsem si jistý, zda-li by přílišné mudrování nevedlo k tomu, že se kouzlo ztratí a já bych pak neměl kam jít.

 Ale tentokrát jsem kapituloval před deštěm, i když nebyl příliš prudký. Spíš pršelo vytrvale něžně a do šatů a zdí se pomalu vkrádala vlhkost. Ta mi připomínala jakousi nedefinovatelnou nemoc, spojení fyzických příznaků stárnutí, únavy a ztráty energie a mírnou rozmrzelost spojenou s málo příjemnou melancholií. Kapituloval jsem a zamířil do prvního patra secesního paláce, kde sídlila výstavní síň. Prošel jsem mezi několika návštěvníky a ponořil se do světa starých, realistických ilustrací dětských a dobrodružných knížek. Znovu jsem se nechal fascinovat světelnými efekty Zdeňka Buriana a zcela jsem propadl kouzlu jeho kvašů. Verneovky mám sice spojeny s xylografiemi 19. století, ale Burian vdechl dávným dějů pečeť reality, tak klamavou, že některá díla vypadala jako fotografie. Lesky na vodní hladině, bouřící živly, blesky nasvěcující v krátkém oslnění dramatickou scénu a zase šumění uschlé trávy pod kroky odvážných chlapců… Do toho se zjevila zátoka s nastoupenými hochy od Bobří řeky a já se přenesl do mládí, na svůj první skautský tábor v Orlických horách. Do období, kdy jsem čekal na příchod veliké a tajemné budoucnosti, tak jak to popsal Foglar. Vzpomněl jsem si na tábornické vybavení, které jsem dostal k Vánocům, na batoh, tábornickou příručku a lovecký nůž. Všechno jsem na táboře použil. Nejasně jsem cítil, že se mě zmocňuje kouzlo, ale nebránil jsem se mu.

 Mezi ilustracemi jsme však našel i několik rozměrných olejů. Nepamatuji si jméno autora, měl však něco společného s místem narození na tomto území (jmenoval se, tuším, Pavel Čech), neilustroval dětské knihy, udělal něco jiného. Vytáhl z knih tajemství třinácté komnaty. Viděl ji jako uzavřenou zahradu v šedivém městě, tak uzavřenou, že ji spatří jen někdo a sám k ní nemá přístup. Ve všech variantách tohoto tématu mě však zaujal foglarovský obraz - Stínadla, který se tomu však vymykal. Střed vyplňovala mapa Stínadel z ptačího pohledu, okraje rámovaly detaily významných míst z pohledu chodce. Podíval jsem se do středu a definitivně jsem byl očarován. Úzké uličky bez lidí označovaly drobné nápisy, šedivé domky chátraly s rezignovanou melancholií a nad vším se vznášel stín Jana Tleskače, Vontů a Rychlých šípů, kteří zde prožili své největší dobrodružství. Pátral jsem po kostele svatého Jakuba a skutečně jsem ho nalezl na malém návrší. Tak tady se odehrávaly volby velkého Vonta, tady zápasil Losna s Mažňákem a tady, v podzemní řece, byl navždy ztracen plán létajícího kola. Už ani nevím, jestli se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, že v gotických oknech vidím matné světlo svíček, tedy někdo asi pátral po ježkovi v kleci a událostech dávno minulých let. Oči mi bloudily po uličkách a pátraly po Rozdělovací třídě. Ulice s mluvícím jménem…pěkně to pan Foglar vymyslel. Ulice rozdělovala všední svět od světa zázraků, kam mohl člověk proniknout jen v době, kdy na zázraky věřil. To všechno už je dávno pryč.

 

"Pane, zavíráme," probral mě tichý hlas mladého kustoda oblečeného v temně rudé košili s tajemnými znaky na prsou a rukávech. Neochotně jsem odcházel a věděl jsem, že sem co nejdřív zavedu syna, který právě prožívá období Rychlých šípů.

 

Už se setmělo a nebyl čas zajít na Druhou stranu a projít tajemnou Řásnovkou, podívat se na kostel svatého Jakuba, jestli v něm nezáří slabé světlo svěc - snad Vontů, snad hledače pokladů. Kouzlo mě ovládalo dál a přesto, že jsem mířil domů, zjistil jsem, že potkávám stejně začarované bytosti. Pro Angel-Maria Rippellina se stalo moje město magickým, pro Michala Ajvaze druhým, pro Franze Kafku osudem. Cítil jsem, že všechno, co chci a o co usiluji, stejně naleznu zde a pokud to budu hledat jinde, ukáže se to v podobě tohoto místa. Najednou jsem porozuměl Ajvazově fascinaci tímto městem a jeho okolím, najednou mi byly blízké i jeho pokusy o to, aby se z této fascinace vymanil. Jsem za to ochoten zaplatit vysokou cenu, vlastně ani nemohu jinak, protože je město ve mně schováno jako v nočních chodcích Františka Hudečka. Vím, že je tu pro mě skryta třináctá komnata, vím, že ji mohu najít a nebo jsem ji už našel a ještě o tom nevím.

červen 2002