Ze-snu

2009-05-14 čtvrtek

Několik nocí jsem měl sen – dojedu metrem někam na konečnou v polích. Jsem úplně sám, ve voze už niko není. Jdu dopředu. Na místě řidiče nikdo. Vozy metra mezi hnědou hlínou. Jen o kus dál díra v zemi, odkud jsme vyjeli. Ohlížím se – vlak se rozplývá ve vzduchu s mizí. Někde vzadu by měla být Praha. Není tam nic. Jen nějaké kopečky, louky. Žádná pole, domy, nic. Nikde nikdo.

Kamsi jdu. Místnost v nějakém domě. Hlas: civilizace skončila, jsme v době kamenné. Na podlaze změť věcí. Všechno možné - boty, lyžáky, lyže, různé nástroje. Můžu si vzít pár věcí, které mi pomohou na cestě. Ale kam mám jít? Něco mi říká – běž do Bulhar, máš tam kde bydlet, co potřebuješ, to si vypěstuješ. Tam to přežiješ. To je ale daleko – 250 kilometrů. Dostanu se tam jedině pěšky. Jídlo nikde. Něco říká: vodu najdeš cestou, země se vyčistila, všude se můžeš napít. Co na jídlo: hlas mi říká – jídlo najdeš, všude se dá něco sníst.

Co si vybrat? Nůž, nevím už jaký. Kompas, hlas říká, že nikde nejsou ukazatele. Pytlík soli. Mýdlo, kartáček na zuby, pastu. Nějaké ponožky. Umělohmotnou flašku na pití. Větší hrnek. Spacák – cosi jsem našel, něco pod sebe. Kus nějaké velké pláštěnky, prý je to stan.

A pak musím jít. Přenesu se o kus dál. Jdu krajinou, kopce, les. Podle kompasu mířím na jihovýchod. Spím po lesích. Slyším jen zvěř, nejsou tu šelmy. Nebojím, hlas mi říká, že mě chrání.

Jdu a nejdu. Zkuste jít přes krajinu, kde nejsou cesty ani pěšinky. Prodíráte se přes křoví, přes vývraty. Příroda lidský svět brzy zahrnula svou přízní. Tuším že byla někde vesnice – vede k ní bývalá asfaltka, nyní pokrytá hlínou a bodláčím, pod stromy mizí domy. Všechno přikryté břečtanem, zarostlé lebedou a nelidské. Proč jsem tu já? Domy jsou už jen jeskyně s tmou vevnitř – a v té tmě se skrývá, co nechci vidět. Nemám to dráždit.

Od Kolína mířím víc na jih. Že jsem v údolí vím jen proto, že jsem tu kdysi projížděl vlakem. Kdysi – v minulém životě. Co je a co není? Co vlastně bylo? Proč jsem jenom já?

Je těžké jít sám. S kým mluvit. S kým? A o čem?

Kam zmizela civilizace? Zničila se sama? Zhroutila se sama do sebe, protože už  nemohla dál? Protože se příroda rozhodla o odvetu? Nevím.

Kopce a jsem na Vysočině. Jím maso z divočáka opečené na ohni, játra za syrova. Piju z potoků. Voda je dobrá. V noci spím a něco mě budí. Nějaká bytost (člověk to není) mě vede kamsi. Do lesa. Na zemi nějaké šedé soustředné kruhy nebo spirála, nevím to přesně. Prý jsou to prameny Svratky. Svratka se objeví jako žena, věk neurčitý. Říká, že mám jít dál a nést poselství. Nevím jaké. Zavalí mě nějaká měkká tma a usnu. Ráno se vzbudím zkřehlý. A jdu dál.

A jdu a nejdu, pohybuji se krajinou, ale v jiném rytmu. Nohy jdou, ale krajina rychle plyne.

Nikde mosty. Přes řeky se brodím nebo plavu. Je jaro léto podzim. Počasí se mění. Jen zima není.

Pak už nevím. Docházím k nám. Domek vypadá jinak. Je u něj studna. Vodu si vytahuju kýblem. V domku jinak byly nějaké zbytky na minulou dobu. Mámin kalendář na rostlinky – co kdy zasadit. To je důležité.

 Do lesa na dřevo. Topím v kamnech. Jsem sám. Vesnice tam sice okolo nějak je a nějak není. Nikdo nikde. Ani živáčka. Ale do domů nechodím. Mohl bych si něco vzít, ale vím, že se to nemá. Nevím, co jím, z čeho žiju. Na oploceném políčku pěstuju rajčata, brambory, obilí. Nějak i víno. Umím ho udělat. Jak, nevím.

Nikam nechodím, nikde nikdo není. Žiju jak Robinson. Pořád sám. Myslel jsem, že se všechno nějak vrátí, že budou zase jezdit auta a objeví se lidé. Nic z toho nepřichází. Třeba jsem netrpělivý. Třeba to přijde až za delší čas, až budu starý. Možná starší, než bych mohl být v civilizaci. Nic nevím.

Zpětně zkouším o něčem psát a počítat dny. Od dne, kdy jsem vyjel z metra. Vzpomenu si na měsíc a den. Je to nutné, abych věděl, jak rok půjde. Abych mohl počítat. A také věděl, kdy zasadit rostliny. Kdy mám svátek a kdy narozeniny. Kdy budou Vánoce. Kdy další rok.

Večer vyjdu na svah a piju víno. Je suché, trpké. Hledím do krajem, od obzoru k obzoru se vrší kupole stromů, zelená všude. Vzadu někde Karpaty. Je to kousek, ale nikdy tam nedojdu. Výlety se nepořádají. Aspoň živý tvor kdyby tu byl! Pes, kočka…

 Pořád jsem si říkal, jaký to má smysl být zrovna tam. A vůbec, proč být? Jen proto, abych jedl a dýchal? Tedy čekám a čekám.

Když se zastavím a přemýšlím, těžko se rozejdu. Nohy jakoby vrostly do země. Nebo se vkořenily. Pohybuji se jen kolem domu. Zdá se mi že rostu. Rostu, nezdá se mi to. Nejdřív jsem se musel ohýbat ve dveřích, ale pak jsem viděl z cesty nad verandu. Za čas už skoro nechodím.

Stojím a čekám. Jsem v domě, vedle domu a kolem domu. Nehty a vlasy mi zelenají a já už nechodím, jen čekám.

Mám rád déšť – prší mi do dlouhých vlasů a cítím, jak ho vpíjím. Jemně třesu hlavou, aby kapky padly blízko. Nohama vypíjím vodu a na podzim přemýšlím, jak budu dlouho spát. Je jaro, léto, podzim, zima. Dům už zmizel. Krajina kolem je zelená. I já jsem zelený. Už nečekám, jsem spojen s okolím. Už jenom jsem. To bylo to poselství. Jenom být. To stačí.

2009-05-31

Texty jsem naspal napsal podle snu a ve zvláštních chvílích. První datum označuje den, kdy jsem začal psát, druhé mezičas a poslední dobu, kdy jsem psaní dokončil. 09-06-07 Praha